„Díky zkušenosti ostatních jsme se rozhodli přijmout dítě jakéhokoliv etnika,“ říká pěstounka dvou romských chlapců

Paní M. jezdila společně s kamarádkou do dětských domovů, kde pro děti pořádala kroužek výtvarných dílniček. Pokaždé, když se s dětmi loučila, jí bylo smutno z toho, že ona se může vrátit domů, zatímco ony žádný vlastní domov nemají.

Vše změnilo školení

Čím více nad tím přemýšlela a mluvila o jejich příbězích s pečovatelkami, tím více si přála poskytnout některému děťátku nový domov. S manželem sice mají pět vlastních dětí, ale vzhledem k tomu, že dvě z nich už domov opustily, připadalo jí, že má na péči o někoho dalšího kapacitu. Půl roku s rodinou vše dopodrobna probírali, až se společně dohodli, že do pěstounství půjdou.

Manžel souhlasil pod podmínkou, že nepřijmeme romské dítě. Neměl nic proti jejich etniku, jen se hodně bál předsudků, reakcí okolí a toho, zda bude dítěti schopný dát vše, co potřebuje,“ prozradila paní M. Jeho názor změnila diskuze na školení, při níž si vyslechli příběhy romských dětí v pěstounských rodinách a zkušenosti jejich sourozenců. Ze školení tak odcházeli s pocitem, že domov poskytnou jakémukoliv dítěti, které ho bude potřebovat.

Náročné začátky

Ihned po absolvování všech kurzů a testů se manželé seznámili s ročním chlapcem a už od první chvíle věděli, že je jejich. Začátky byly přesto náročné. Protože klouček do té doby žil pouze s přechodnou pěstounkou, nesl příchod do velké rodiny poměrně těžce.

Hůře to zvládala také jejich pětiletá dcerka, která byla do té doby zvyklá na veškerou pozornost. Přibližně po roce se situace uklidnila, manželé projevili zájem přijmout do péče další dítě, a když obdrželi telefonát, zda by k sobě nevzali dalšího ročního chlapečka, rozhodli se přijmout.

Možnost předat to nejlepší

Příchody obou chlapců byly velkou zkouškou i pro manželský vztah. Přestože oba věděli, do čeho jdou, bylo pro ně náročné vše skloubit a doteď se v mnoha názorech rozchází. „Myslím, že to k příchodu nového dítěte patří. Na školení jsem slyšela krásné přirovnání: Je to jako když do akvária hodíte nový kámen. Všechno se rozvíří a chvilku trvá, než se to zase uklidní a akvárko je opět krásné,” vysvětluje paní M. Nikdy ale ničeho nelitovali.

Protože jsou oba chlapci Olašští Romové, začali se manželé více zajímat o jejich kulturu. Věří, že pokud ji sami poznají, budou moct alespoň střípky z ní kloučkům snáze předat. Chtějí totiž, aby byli hrdí na to, kdo jsou a snáze se tak obrnili vůči negativním reakcím okolí. „Jako pěstoun sice nemůžete všechny věci vyřešit nebo ovlivnit, ale můžete tu pro dítě být jako jeho anděl a předat mu to nejlepší ze sebe i světa.“

Chci se stát pěstounem

1

Vše si pořádně promyslete a proberte s partnerem. Uvědomte si, jaké dítě jste ochotni přijmout, a poté kontaktujte oddělení náhradní rodinné péče v obci s rozšířenou působností podle svého trvalého bydliště.

arrow_icon_1
pestouni_icon_2

Na úřadě si domluvte schůzku. Po prvním informativním setkání vyplníte žádost, doložíte potřebné údaje a nakonec vás doma navštíví sociální pracovnice, aby zhodnotila, zda máte pro dítě vhodný prostor.

2

arrow_icon_2

3

Po návštěvě a vyřízení všech formalit na vás čeká období příprav. Společně s dalšími pěstouny absolvujete přednášky, semináře, diskuze, individuální konzultace i psychotesty.

pestouni_icon_1
arrow_icon_3

Úsměv na tváři spokojeného dítěte vám nic nenahradí!

Jakmile krajský úřad vše schválí a zařadí vás do evidence, buďte trpěliví. Telefon od úřednice může zazvonit kdykoliv, může to ale trvat i několik týdnů či měsíců. Jednou však přijde onen vytoužený okamžik a vy se s dítkem poprvé setkáte. A po seznámení a pravidelných návštěvách už budete konečně spolu.

pestouni_icon_3

4