„Dítě z ústavu vám úplně změní život,“ říká pěstounka, která dala domov chlapci s Downovým syndromem.

Životní příběh paní Jarmily nebyl nikdy lehký. Již v raném dětství ji opustili rodiče a zanechali tak po sobě zklamání spolu s odhodláním, že nechce, aby něco takového musely prožívat i jiné děti. V dospělosti se jako učitelka vždy okolo dětských tváří a přestože její manželství bylo šťastné, bylo bezdětné. Po smrti manžela cítila ve svém životě prázdnotu, ke které se pojila touha dát své životní cestě smysl. Věděla, že se ještě dokáže a hlavně může postarat o dítko, které je opuštěné v ústavu, a posílena vzpomínkou na vlastní dětství se rozhodla pro cestu pěstounství.

Protože během života získala mnoho zkušeností s postiženými dětmi i dospělými, od začátku věděla, že by do vlastní péče ráda získala právě dítě s postižením.

„Handicapované dítě je do pěstounské rodiny mnohem hůře umístitelné a náhradních rodičů se ne vždy dočká. O to více lásky, péče a pozornosti ale potřebuje. Byla jsem si jistá, že bych mu byla schopná tohle všechno dát.“

Jako žadatelka absolvovala povinná školení, kontroly, pohovory a náročné psychotesty. Její přání se nakonec vyplnilo. V dětském domově se setkala se sedmiletým Markem s Downovým syndromem, o kterého rodiče od začátku nejevili zájem a odmítali jej. Paní Jarmila se právě jemu rozhodla poskytnout domov.

Celý proces však komplikovala pandemie koronaviru a její vlastní obavy, jestli jí děťátko přijme. Její strach se ukázal jako zbytečný. Chlapec byl od prvního setkání milý, přítulný a plný nadšení. Velmi jí pomáhala Markova láska ke zvířátkům, protože sama pejska měla, a její mazlíček jim usnadnil sbližování.

Chlapec se u ní velmi rychle aklimatizoval a její náruč se pro něj brzy stala skutečným domovem. Samotnou ji překvapilo a dělalo radost, jak šťastné, šikovné a bezproblémové dítě Marek je.

Mýtu, že lidé si berou některé děti do péče kvůli penězům se jen směje. Podle ní toho traumatizované a opuštěné dítě potřebuje ve svém životě hodně – od pozornosti a lásky až po prostředky. Dělat to pro peníze tak nemá smysl.

Po příchodu Marka pozastavila své podnikání a nechala se zaměstnat v jednom velkém řetězci potravin, aby měla na vše více času. Za oběť to však nepovažuje. Vzít si dítě do péče byl její sen a věděla, že to její život v mnohém změní. 

„Dětí v dětských domovech je hodně. Přitom je spousta osamělých lidí, kteří mají možnost jim svou lásku věnovat. Brouček, kterého si k sobě vezmete z ústavu vám úplně změní život a nastartuje jeho nový smysl.“

Jméno pěstounky bylo změněno z důvodu ochrany soukromí svěřeného dítěte.

Chci se stát pěstounem

1

Vše si pořádně promyslete a proberte s partnerem. Uvědomte si, jaké dítě jste ochotni přijmout, a poté kontaktujte oddělení náhradní rodinné péče v obci s rozšířenou působností podle svého trvalého bydliště.

arrow_icon_1
pestouni_icon_2

Na úřadě si domluvte schůzku. Po prvním informativním setkání vyplníte žádost, doložíte potřebné údaje a nakonec vás doma navštíví sociální pracovnice, aby zhodnotila, zda máte pro dítě vhodný prostor.

2

arrow_icon_2

3

Po návštěvě a vyřízení všech formalit na vás čeká období příprav. Společně s dalšími pěstouny absolvujete přednášky, semináře, diskuze, individuální konzultace i psychotesty.

pestouni_icon_1
arrow_icon_3

Úsměv na tváři spokojeného dítěte vám nic nenahradí!

Jakmile krajský úřad vše schválí a zařadí vás do evidence, buďte trpěliví. Telefon od úřednice může zazvonit kdykoliv, může to ale trvat i několik týdnů či měsíců. Jednou však přijde onen vytoužený okamžik a vy se s dítkem poprvé setkáte. A po seznámení a pravidelných návštěvách už budete konečně spolu.

pestouni_icon_3

4