Základní informace získala od svého známého, který vede dětský domov a navedl ji na myšlenku pěstounství. Na cestě za informacemi jí pomohla sociální pracovnice z OSPODu a následně domluvená schůzka s organizací Dobrá rodina, kde rozptýlili všechny její obavy a bez příkras ji zasvětili do všech úskalí pěstounství. Zahrnuli ji pochopením i podporou a to jen přiživilo její motivaci.
Před Vánoci roku 2019 se zařadila do registru pěstounů a už o tři týdny později věděla, že do jejího života vstoupí čtyřletá dvojčátka – chlapeček a holčička. První reakcí byl strach. Děti byly o něco starší než si přála, a navíc se bála, jestli si spolu budou podle tohoto náhodného spárování rozumět. Proto byla z první schůzky nervózní, obavy se ale naštěstí rychle rozplynuly a setkání nebylo poslední.
Sourozenci se k paní Lucie nastěhovali už o měsíc později. Tou dobou zemi zasáhl koronavirus, zavedla se opatření a pěstounka si nebyla jistá, zda situaci za podobných podmínek sama zvládne. Ani přes náročný začátek ale nepřestávala věřit a rozhodla se vše brát den po dni.
S dětmi si nastavila společná pravidla, o všem s nimi otevřeně mluvila a holčička díky tomu udělala velký pokrok. Zatímco zpočátku byla zakřiknutá a uzavřená, postupně se naučila více se projevovat a říct si, že něco potřebuje. Dnes paní Lucie tvoří se svými hodnými dětmi láskyplnou rodinu a sama si z této zkušenosti odnesla několik lekcí.
Při žádosti o pěstounství je podle ní nutné být upřímní sami k sobě a říct si, koho zvládneme a jsme ochotni přijmout. Nedělat kompromisy na své požadavky a potřeby jen proto, abychom se dítěte dočkali dříve. Mít finanční rezervu a být připraveni na to, že se může stát cokoliv. Jednou z nejzásadnějších věcí je zajímat se o životní příběh dítěte. Ten je nezbytný k tomu, abychom pochopili jeho myšlení, emoce a jednání. Důležité je také zeptat se sám sebe, zda to skutečně dokážeme. Není totiž nic špatného na tom vycouvat nebo říct ne.To nejdůležitější ale je od dětí nic neočekávat. „Je třeba do toho vstupovat s pocitem, že mohu někomu pomoct, ale neočekávám za to vděčnost. Pokud děti nemáte, toužíte po nich a jste třeba sami jako já, určitě do toho doporučuju jít. Protože ty chvíle, které s nimi strávíte jsou opravdu skvělé. Není to všechno růžové a jsou i těžké momenty, ale celé to za to stojí. Rozhodně nelituji a kdybych se měla rozhodnout znovu, udělala bych to úplně stejně. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vzala starší děti, než jsem původně chtěla, ani že jsem si vzala dvojčata.“
Jméno pěstounky bylo změněno z důvodu ochrany soukromí svěřených dětí.
