Pan a paní S. se marně pokoušeli o vlastní miminko a vyzkoušeli i alternativní medicínu. Po několika lékařských vyšetření se ale dozvěděli, že společné dítě mít nemohou. Protože po velké a šťastné rodině oba toužili a s péčí o nevlastní dítě měli zkušenost již z předchozího vztahu, připadala jim adopce jako ten správný krok.
Plnící se sny
Zadařilo se a manželé do rodiny přivítali 18 měsíčního chlapečka. Jakmile to bylo možné, podali žádost o další adopci, jenže žadatelů bylo příliš a dětí, jejichž rodiče dali souhlas k adopci, málo. Manželé se brzy dozvěděli se, že by takto museli na dítě čekat opravdu dlouhou dobu a rozhodli se raději podat žádost o pěstounství.
Nejprve dali domov holčičce a jejímu o rok staršímu bráškovi. Začátkem roku 2020 se k nim přidal roční klouček a v současné době čekají na příchod jeho mladšího sourozence.
Poslání nezklamat
První roky byly pro paní S. náročné hlavně kvůli strachu, že o děti v pěstounské péči přijdou. S manželem proto byli ochotni podporovat biologickou rodinu a zajišťovat společná setkání. Navázat kontakt se jim podařilo s matkou prostředních sourozenců, žena se však zatím na žádnou z domluvených schůzek nedostavila. Ačkoliv se manželé s biologickou matkou stále snaží schůzku domluvit, mají vždy raději připravený i náhradní program, aby si děti den užily.
„Poté, co je vlastní rodič odmítl, prožily děti obrovské zklamání a další by nemusely zvládnout. Nechci jim nikdy lhát a každý den se snažím dokazovat, že se na mě mohou spolehnout. Je moje poslání neselhat a dát jim to nejlepší,“ vysvětlila paní S. Zajistit dětem spokojený život a co nejkrásnější dětství, to je pro manžele jasná priorita.
Možnost změnit život
Na pěstounské péči je podle paní S nejkrásnější možnost předat dětem něco dobrého a ukázat jim, že i přes horší start do života o ně někdo stojí. Že nejsou zbytečné a nezůstaly na všechno samy. Změnit někomu život k lepšímu se pro ni stalo posláním, které ji neustále obohacuje v každém směru. A nikdy toho nelitovala. „Každý den se učím něco nového. Je to nekončící cesta, která je občas trnitá, ale rozhodně stojí za to.“
Nejvíce ji prý posouvá zjišťovat, jak sladit rozdílné potřeby dětí a jak zařídit, aby si všichni užili každý den naplno. „Myslím si, že kdyby nebyly žádné překážky a nebylo pro nás tak těžké rodinu získat, nebyla bych tak dobrá maminka. Díky adopci i pěstounství jsem se naučila spoustu věcí o dětech, o světě a také o sobě. Nikdy jsem nelitovala ani jediného dne.“