„Kdybych nebyla pěstounka, nikdy bych nebyla tak dobrá máma,“ říká o sobě paní S
Pan a paní S. se marně pokoušeli o vlastní miminko a vyzkoušeli i alternativní medicínu. Po několika lékařských vyšetření se ale dozvěděli, že společné dítě mít nemohou. Protože po velké a šťastné rodině oba toužili a s péčí o nevlastní dítě měli zkušenost již z předchozího vztahu, připadala jim adopce jako ten správný krok. Plnící […]
„Nejvíc nás překvapilo, jak rychle nám děti začaly říkat mami a tati,“ říkají pěstouni Markéta a Štěpán.
Naše povídání začíná pan Štěpán. „Říká se, že pokud si něco přejete, měli byste si to přát přesně. My jsme původně chtěli jen malé dítě do tří let a později jsme kývli také na to, že bychom si vzali i malého sourozence. Nakonec ale všechno dopadlo trošku jinak,“ vzpomíná s úsměvem na jednání s úřady, […]
„Jeden rodič je pro dítě mnohem lepší než žádný rodič,“ myslí si pěstounka tří dětí
Pěstounem může být podle paní J. kdokoliv, kdo má rád děti a je schopný v nich podporovat to dobré. Protože to v sobě mají všechny, jen jsou zraněné tím, co prožily.
„Díky zkušenosti ostatních jsme se rozhodli přijmout dítě jakéhokoliv etnika,“ říká pěstounka dvou romských chlapců
Protože jsou oba chlapci Olašští Romové, začali se manželé více zajímat o jejich kulturu. Věří, že pokud ji sami poznají, budou moct alespoň střípky z ní kloučkům snáze předat. Chtějí totiž, aby byli hrdí na to, kdo jsou a snáze se tak obrnili vůči negativním reakcím okolí.
„Nejdůležitější je upřímnost k dětem i k sobě samým,“ říká pěstoun dvou chlapců
Partneři jsou ke klukům už od začátku upřímní. Úměrně věku jim vše vysvětlují, a když se starší z nich začal ptát na svou biologickou maminku, rozhodli se domluvit s ní schůzku.
„Děti neřeší, jestli jste jejich biologický rodič nebo ne. Hlavní je pro ně vaše láska,“ myslí si paní G.
Samozřejmě i paní G. zažila náročnější okamžiky, především po příchodu dětí do domácnosti. Tou dobou se občas sama sebe ptala, zda na to vůbec má. Pohled na šťastné děti ji ale v takových chvílích držel nad vodou.
„Je důležité poznat příběh dítěte, které k vám přichází. Spoustu si toho pak uvědomíte,“ myslí si paní Lucie
První reakcí byl strach. Děti byly starší, než si přála, a navíc se bála, jestli si spolu budou podle tohoto náhodného spárování rozumět. Z první schůzky byla nervózní, obavy se ale naštěstí rychle rozplynuly.
„Dítě z ústavu vám úplně změní život,“ říká pěstounka, která dala domov chlapci s Downovým syndromem.
Po příchodu Štěpánka pozastavila své podnikání a nechala se zaměstnat v jednom velkém řetězci potravin, aby měla na všechno více času. Za oběť to však nepovažuje. Vzít si dítě do péče byl její sen.